Do německého
Pasova jsem přijel v pondělí (na radu studijního oddělení Pasovské
univerzity ne v přílišném předstihu před vlastní imatrikulací, právě kvůli
nefunkčnímu internetovému připojení). Ještě téhož dne jsem byl dvakrát odchycen
správcem Wohnheimu s naprosto stejným oznámením, o naprosté nutnosti
třídění odpadu. Bydlím s okny k pivovaru Löwenbrauerei, kde budou
v následujících několika měsících dodržovat na minutu přesně noční klid.
Vrtat, kopat vytrvale do dvaadvacáté hodiny a sudy do pivovaru přivážet časně
ráno, s úderem šesté.
V úterý,
před středeční imatrikulací, jsem se rozhodl využít příhodného umístění
Wohnheimu a zajít na určitě nedobrou kávu do místního mekáče. Kávu jsem
objednal, noťas naběhl a ejhle. K úspěšnému připojení k tamější WIFI potřebuji
aktivní německé číslo, na které mi budou posílat reklamní sdělení. A to se (jak jinak) nedá zaktivovat bez
internetu, či jiného čísla, či pošty. Při vzpomínce na rychlost České pošty
jsem poslední variantu okamžitě zavrhl. Internet bych neměl do Vánoc. Budiž,
koupím si předplacenku a počkám si na středeční imatrikulaci a ve středu
odpoledne konečně budu ONLINE. Šeredně jsem se spletl.
K vlastní
imatrikulaci jsem se měl nakonec dostat ve čtvrtek odpoledne. Samozřejmě poté,
co jsem si ve středu v řádných úředních hodinách (úspěšně, což se o
ostatních erasmácích říci nedá) obstaral paragon od zaplacení 42E příspěvku na
provoz Uni. Ve čtvrtek po poledni jsem se dostavil na smluvené místo (kancelář
Frau Stefanie Dallmeier, toho času pro mě ještě milé paní) s tím, že bych
rád imatrikulaci/internet. Vše papírování jsem měl vyřízené. Kartičku
pojišťovny připravenou. A ejhle, avizovaná kartička pojišťovny nestačí. Ještě
tedy jedno obligatorní, byrokratické kolečko pro potvrzení dalšího potvrzení a
ještě téhož dne budu fertig. Šeredně jsem se spletl.
Ve čtvrtek po
třinácté hodině jsem se spolu s dalšími (neméně unavenými) spoluerasmáky
znovu dostavil k milé Frau Dallmeier. Ta ale očividně neměla pochopení
pro urgenci našich žádostí o imatrikulaci/internet. Kolegyně prý
onemocněla a tak stihla předpřipravit jen studenty do písmena G. Hrstka
vyvolených odcházela s úsměvem na tváři a internetem v kapse. Máme to
prý zkusit ještě v pět večer. Od 14:00 se budou vyřizovat placené výlety.
Do té doby si máme (cca 100 studentů) prý dřepnout na koberec před kanceláří a
být ticho (doplněno názornou ukázkou pro španělské studenty). Tou dobou už se
Frau Dallmeier tak milou být nezdála. Po dlouhém, úmorném čekání bez vody a
jídla v nevětrané místnosti/chodbě se blížila 17. hodina. Rozlétnutí dveří
kanceláře, ke které se celý den upíraly zraky desítek studentů, nevěstilo nic
dobrého. „Dneska už toho byl dost, přijďte zítra,“ zaznělo chodbou
s hitlerovskou agresivitou. (pozn. studenti, kteří přišli v 18 hodin
byli úspěšně imatrikulováni.)
Nastal pátek,
den D. Vlastní imatrikulace trvala tak tři minuty. Přístupová hesla obdržena,
univerzitní VPN s několika menšími komplikacemi (program spustit jako
administrátor) rozeběhnuto. Internet, I love you. Jen načase zaktivovat sim a
poohlídnout se po vlastním připojení. Nejlepší/nejlevnější Internet Flatrate
5GB nabízí ALDI za 14,99E/měsíc. Nezanedbatelná částka, cena je ale po týdnu
bez internetu bezpředmětná. Pěšky 5km (tam a zpět) do ALDI (obchoďáku, který
samozřejmě není v centru města; údajně kdysi žili, byli bratři, kteří se
však rozešli a jeden založil LIDL, druhý právě ALDI). SIM koupena. Web-stick
(po německy štyk) nahradí mobilní hotspot v telefonu. Teď už jen do
kláštera (součást univerzitního kampusu) a hurá na aktivaci v internetovém
formuláři.
Internetový
formulář nefunguje (jak jinak). Dr. Hans Kapfinger Straße zdá se neexistuje (v
té chvíli mělo ALDI jako virtuální operátor štěstí, že nemá pobočku.) Další již
zmiňovaná možnost aktivace přes telefonní hovor s roamingem českých
operátorů také stála za to (100Kč cca sedm minut hovoru s automatem). To
však vyvážilo vědomí, že za šest hodin bude sim aktivní. Ani tak se bohužel
nestalo.
Neděle ve
znamení třídění odpadu s Hausmeisterem. Tentokrát jsem musel podepsat, že
mi ukázal, kde jsou popelnice na tříděný odpad. Napjatě vyčkávám na další
setkání nad tématem „Müll trennen.“
V pondělí
jsem se vydal pro obálku, známky (které si můžete v Německu samoobslužně
vytisknout téměř v jakýchkoliv hodnotách) a odhodil vyplněný registrační
formulář do žluté poštovní schránky v klášteře. Dvanáct hodin po přijetí
dopisu má být sim, dle průvodního letáčku, aktivní. Nezbývá než čekat, čekat,
čekat. A doufat. Úterý, stále bez signálu. Stejně tak celá středa. Čtvrtek ráno
nápodobně, čtvrtek po obědě v naprosto geniální menze (za cenu německého
točeného piva, cca 3Eur, jídlo jako z lepší restaurace, aneb i jídlo pro
tisíce! studentů může vypadat a chutnat jako jídlo. Škodolibě myslíme na
studenty v Čr a českých školních jídelen) též bez signálu. Ve čtvrtek
večer už spíš automaticky měním sim v telefonu a … vida! Naskočil signál.
Tak, teď už jen v pátek dobít kredit a internet bude doma.
V pátek
jsem dobil kredit, a i přes varování erasmaček tajně doufal v okamžitou aktivaci
internetu. Povedlo se. Jsem ONLINE!!!
Reakce z 21. listopadu: Stefanie
Dallmeier není ani po dvou měsících příjemnější. Je však pravdou, že od její
dovolené jsem u ní nebyl. Německé pivo zůstává nadále nepitelné (výjimku tvoří
lokální točený Hackelberg). McDonald přijde vhod, není-li v okruhu patnácti
minut pěší chůze otevřeno (nadále se však držím stranou nugetek a vůbec všeho s nejasným
původem). Menza je dobrá, ale hrozně drahá. Umístění Kapfingeru je geniální.
Žádné komentáře:
Okomentovat