středa 21. listopadu 2012

Internet v Německu.

Tentokráte přichází na řadu jeden starší článek (tak dva měsíce) psaný v euforii funkčního internetu. Dnešní reakce se nachází v posledním odstavci.

Do německého Pasova jsem přijel v pondělí (na radu studijního oddělení Pasovské univerzity ne v přílišném předstihu před vlastní imatrikulací, právě kvůli nefunkčnímu internetovému připojení). Ještě téhož dne jsem byl dvakrát odchycen správcem Wohnheimu s naprosto stejným oznámením, o naprosté nutnosti třídění odpadu. Bydlím s okny k pivovaru Löwenbrauerei, kde budou v následujících několika měsících dodržovat na minutu přesně noční klid. Vrtat, kopat vytrvale do dvaadvacáté hodiny a sudy do pivovaru přivážet časně ráno, s úderem šesté.



V úterý, před středeční imatrikulací, jsem se rozhodl využít příhodného umístění Wohnheimu a zajít na určitě nedobrou kávu do místního mekáče. Kávu jsem objednal, noťas naběhl a ejhle. K úspěšnému připojení k tamější WIFI potřebuji aktivní německé číslo, na které mi budou posílat reklamní sdělení.  A to se (jak jinak) nedá zaktivovat bez internetu, či jiného čísla, či pošty. Při vzpomínce na rychlost České pošty jsem poslední variantu okamžitě zavrhl. Internet bych neměl do Vánoc. Budiž, koupím si předplacenku a počkám si na středeční imatrikulaci a ve středu odpoledne konečně budu ONLINE. Šeredně jsem se spletl.

K vlastní imatrikulaci jsem se měl nakonec dostat ve čtvrtek odpoledne. Samozřejmě poté, co jsem si ve středu v řádných úředních hodinách (úspěšně, což se o ostatních erasmácích říci nedá) obstaral paragon od zaplacení 42E příspěvku na provoz Uni. Ve čtvrtek po poledni jsem se dostavil na smluvené místo (kancelář Frau Stefanie Dallmeier, toho času pro mě ještě milé paní) s tím, že bych rád imatrikulaci/internet. Vše papírování jsem měl vyřízené. Kartičku pojišťovny připravenou. A ejhle, avizovaná kartička pojišťovny nestačí. Ještě tedy jedno obligatorní, byrokratické kolečko pro potvrzení dalšího potvrzení a ještě téhož dne budu fertig. Šeredně jsem se spletl.

Ve čtvrtek po třinácté hodině jsem se spolu s dalšími (neméně unavenými) spoluerasmáky znovu dostavil k milé Frau Dallmeier. Ta ale očividně neměla pochopení pro urgenci našich žádostí o imatrikulaci/internet. Kolegyně prý onemocněla a tak stihla předpřipravit jen studenty do písmena G. Hrstka vyvolených odcházela s úsměvem na tváři a internetem v kapse. Máme to prý zkusit ještě v pět večer. Od 14:00 se budou vyřizovat placené výlety. Do té doby si máme (cca 100 studentů) prý dřepnout na koberec před kanceláří a být ticho (doplněno názornou ukázkou pro španělské studenty). Tou dobou už se Frau Dallmeier tak milou být nezdála. Po dlouhém, úmorném čekání bez vody a jídla v nevětrané místnosti/chodbě se blížila 17. hodina. Rozlétnutí dveří kanceláře, ke které se celý den upíraly zraky desítek studentů, nevěstilo nic dobrého. „Dneska už toho byl dost, přijďte zítra,“ zaznělo chodbou s hitlerovskou agresivitou. (pozn. studenti, kteří přišli v 18 hodin byli úspěšně imatrikulováni.)

Nastal pátek, den D. Vlastní imatrikulace trvala tak tři minuty. Přístupová hesla obdržena, univerzitní VPN s několika menšími komplikacemi (program spustit jako administrátor) rozeběhnuto. Internet, I love you. Jen načase zaktivovat sim a poohlídnout se po vlastním připojení. Nejlepší/nejlevnější Internet Flatrate 5GB nabízí ALDI za 14,99E/měsíc. Nezanedbatelná částka, cena je ale po týdnu bez internetu bezpředmětná. Pěšky 5km (tam a zpět) do ALDI (obchoďáku, který samozřejmě není v centru města; údajně kdysi žili, byli bratři, kteří se však rozešli a jeden založil LIDL, druhý právě ALDI). SIM koupena. Web-stick (po německy štyk) nahradí mobilní hotspot v telefonu. Teď už jen do kláštera (součást univerzitního kampusu) a hurá na aktivaci v internetovém formuláři.

Internetový formulář nefunguje (jak jinak). Dr. Hans Kapfinger Straße zdá se neexistuje (v té chvíli mělo ALDI jako virtuální operátor štěstí, že nemá pobočku.) Další již zmiňovaná možnost aktivace přes telefonní hovor s roamingem českých operátorů také stála za to (100Kč cca sedm minut hovoru s automatem). To však vyvážilo vědomí, že za šest hodin bude sim aktivní. Ani tak se bohužel nestalo.

Neděle ve znamení třídění odpadu s Hausmeisterem. Tentokrát jsem musel podepsat, že mi ukázal, kde jsou popelnice na tříděný odpad. Napjatě vyčkávám na další setkání nad tématem „Müll trennen.“

V pondělí jsem se vydal pro obálku, známky (které si můžete v Německu samoobslužně vytisknout téměř v jakýchkoliv hodnotách) a odhodil vyplněný registrační formulář do žluté poštovní schránky v klášteře. Dvanáct hodin po přijetí dopisu má být sim, dle průvodního letáčku, aktivní. Nezbývá než čekat, čekat, čekat. A doufat. Úterý, stále bez signálu. Stejně tak celá středa. Čtvrtek ráno nápodobně, čtvrtek po obědě v naprosto geniální menze (za cenu německého točeného piva, cca 3Eur, jídlo jako z lepší restaurace, aneb i jídlo pro tisíce! studentů může vypadat a chutnat jako jídlo. Škodolibě myslíme na studenty v Čr a českých školních jídelen) též bez signálu. Ve čtvrtek večer už spíš automaticky měním sim v telefonu a … vida! Naskočil signál. Tak, teď už jen v pátek dobít kredit a internet bude doma.



V pátek jsem dobil kredit, a i přes varování erasmaček tajně doufal v okamžitou aktivaci internetu. Povedlo se. Jsem ONLINE!!! 

Reakce z 21. listopadu: Stefanie Dallmeier není ani po dvou měsících příjemnější. Je však pravdou, že od její dovolené jsem u ní nebyl. Německé pivo zůstává nadále nepitelné (výjimku tvoří lokální točený Hackelberg). McDonald přijde vhod, není-li v okruhu patnácti minut pěší chůze otevřeno (nadále se však držím stranou nugetek a vůbec všeho s nejasným původem). Menza je dobrá, ale hrozně drahá. Umístění Kapfingeru je geniální.