Usedám
do kavárny v jednom nejmenovaném jihočeském městě. Krásný výhled na řeku,
děti si hrají u pískové sochy na nábřeží. „Dal bych si espresso,“ objednávám u
mladé servírky. Slečna však sebou nezvykle trhá se slovy: „Takže si píšu
presó.“ „Takové to pravé, malé,“ neudržím se a pro jistotu dodávám, ale už
v tu chvíli je mi jasné, že stejně nedostanu, pro co jsem si přišel.
„Myslíte pikoló?“ odvětí slečna okamžitě. „No, když tomu tak říkáte.“ Slečna
sebou opět neobvykle trhne a zarazí se.
„Pikolo je to nejmenší, které děláme.“ „Dobře
tedy,“ rezignuji. „A co pro vás?“ ptá se slečna dalšího u stolu. „Já si ho dám
také, ale nějaké větší.“ „Normal nebo grande? Do toho grande se nechává protýct
víc vody, takže není tak silný,“ vyšvihne slečna sebejistě dva termíny a pro
jistotu prozradí způsob jejich přípravy…
Co se skrývá za touto
historkou?