pondělí 19. listopadu 2012

Chci se učit pravdu!

Dovolím si znovu publikovat svůj článek (větší část) z listopadového vydání budějovických, studentských, nekritických novin Vedneměsíčník (celé vzdání zdarma dostupné zde), léta páně 2009, který ve sledu událostí předešlých dnů nabývá opět na aktuálnosti. Zároveň si na něj po třech letech dovolím zareagovat.

„Vážení čtenáři

je tomu bezmála dvacet let, co studenti otřásli Prahou, celým Československem a od základů nabourali komunistický režim vládnoucí naší zemi, naší vlasti. Cenzura názorů a tisku. Ubíjení našeho vlastního myšlení. Potírání individualismu (sledujte komiks na poslední straně). Brainwashing. Vytváření nemyslících mas z každého jednotlivce. Člověka, studenta, dítěte… Další a další lživé, zmanipulované informace vynášené na světlo světa našimi médii. Sliby politiků. Jejich nekončící, úmorné proslovy o výchově mladších generací a úžasně, ne-li dokonale, nastaveném systému. O podpoře mladých umělců. Cenzura pro mě neznamená podporu. Ani svobodu. Vlastně nic z toho, co oni hlásali. Snažili se hlásat. Někteří naslouchali. Velice bedlivě naslouchali. A pak to přišlo. Rok 1989.

Ti, kteří už toho měli dost, se začali projevovat. Konečně. Hlasitěji a hlasitěji. A kdo? Přece ti, na kterých celá naše společnost stála, stojí a bude stát. Ti, které se snažil komunismus už od počátku dostat na svou stranu, nebo je alespoň dostatečně ovlivnit, zneškodnit. Ti, kteří byli odebráni rodičům, dáni do škol a tam zbavováni „nevhodného“ vlivu svých vlastních rodin. Rodičů, již si ještě pamatovali tu dobu před komunismem. Dobu bez soudruhů, soudružek a soudružčat. Děti, studenti. To oni ukončili čtyřicet let nadvlády. Nadvlády ne dobře, skvěle, ale špatně nastaveného systému. Čtyřicet let. Konečně přišla ta změna, jakou si každý z nás přál. V jakou dlouho tajně doufal, tajně věřil a kterou tajně přinejmenším v duchu podporoval.

Celý svět si spojuje rok 1989 s pádem Berlínské zdi. My to však vidíme trochu z jiné strany. Sametová revoluce. Něžná revoluce. Můžete jí říkat, jak se vám zlíbí. Jen jedno jí upřít nemůžete. Stala se a během chvíle změnila myšlení lidí. Náhle si totiž uvědomili, že nejsou jen pasivními diváky. Přestali donekonečna vysedávat doma, sledovat, co se okolo děje, a bedlivě naslouchat. Zapojili se. Něco dokázali. Podíleli se na vytvoření lepší budoucnosti. Pro nás… Nikdo nečekal, že se lidé, po celé ty roky utlačovaní, postaví za jednoho jediného, údajně mrtvého studenta.

Sametová revoluce toho přinesla zkrátka hodně. Koneckonců už se nemusíme bát o naše poštovní zásilky (pokud je neposíláme přes Českou poštu), nemusíme se bát nedostatku pomerančů a podobných klišé. Na druhou stranu Francouzi nás mají ještě dnes zakreslené do mapy nejen jako Československo. Určitě jste slyšeli o Podkarpatské Rusi. A konečně naši rakouští sousedé si myslí, že nemáme mikrovlnku. Jen jedno mě přece zaráží. Čtyřicet let před revolucí naši politici slibovali zlepšení. Dalších dvacet po revoluci slibují opět zlepšení. Zlepšují, zlepšují, zlepšují… Mají vůbec ještě co zlepšovat? Nevylepšují jen svůj současný rozpočet? A tak mi na mysli vyvstává poslední otázka. Budou i po výročí Sametové revoluce zlepšovat?“

Bohužel, politici zlepšovali a zlepšovali tak dlouho, dokud převážnou část národa neutvrdili v myšlence, že se jim přece jen za komunismu dařilo líp. Zlepšovali tak dlouho, až ubili myšlení lidí, které trvalo tak dlouho znovu vytvořit. Další svobodné, demokratické volby máme už nějaký ten pátek za sebou. Ano, tyto volby nějak dopadly. Ano, jejich výsledek je nezvratný. A ano, může za to neúčast. Pasivita. Opět. Bohužel.



 Titulky o spolupráci dvou vítězných levicových stran už delší dobu obývají a zřejmě ani jen tak neopustí přední stránky novin. Nejinak tomu je (bohužel) i v Jihočeském kraji. A stejně jako např. v kraji Královéhradeckém mají i na jihu resort školství a kultury obsadit právě komunisté. Nedemokratická strana stojící na zastaralých principech už jednou předvedla, jak si školství a kulturu představuje. Nejenom mně to stačilo. Argumenty zástupců KSČM (paní Vítězslavu Barborovou nevyjímaje) o tom, že my mladí studenti vlastně nevíme, o čem mluvíme. Vše jsme se totiž už jen doslechli.  Tak ať je alespoň zkusíme nechat předvést, jak si to teď představují. Tyto argumenty mi děsivě připomínají slova o nevhodném vlivu rodičů (od koho jiného jsme se asi o všem dozvěděli?) a potřebě separace mladých, nepoznamenaných duší a jejich následné převýchově a vnucení přepsaných dějin. Ó jak si Orwell ani zdánlivě neuvědomoval pravdivost své vize. Dozvěděl-li by se o tom, co se zde dnes děje, už by asi v hrobě nikdy nepřestal rotovat.

                S rušením osmiletých gymmnázií, jako bývalý student jednoho z nich už z principu nemohu souhlasit. Moc dobře si totiž uvědomuji, jaké to má vlastně celé pozadí a jaké to může mít následky. Na osmiletá gymnázia přeci ze základních škol vždy odcházeli ti nejinteligentnější studenti. Nedokážu si představit, že by ti, kteří se už v pátých třídách na zálkadkách nudili, měli toto vydržet ještě několik dalších let. Ano, ubíjení intelektu. Potírání individualismu. Srovnání všech na stejnou úroveň. Ne však startovací. Udělejme ze všech zas ten trapný, šedý průměr. Kde už jsem to asi jednou slyšel? Že by ze zavádějícího vyprávění rodičů?

Populistické kecy o nulovém školném na vysokých školách už snad nikdo nemůže brát vážně. A i Německo, které je dáváno za vzor České republice to nevidí tak jasně. Především je to Spolková republika Německo a tak celoplošná paušalizace o neexistenci školného je v zásadě zavádějící. Jiný kraj, jiný mrav. A tak zatímco v jedné spolkové zemi školné je/bylo, tak v druhé tomu tak být nemusí (viz školné v Bavorsku). V ostatních evropských i neevropských zemích tomu není jinak. Dřívější studentské protesty nebyly tak o zavádění školného, ale o absolutní nepromyšlenosti zákonů a hlavně téměř neexistující jistotě studentských půjček a jejich následném splácení. Nepropracovanost návrhu samotná ho vyřadila ze hry.

Opakování je matkou moudrosti, říká se. A tak se nedivme, upadneme-li opět do režimu, ze kterého se (ač určitě budeme chtít) za nic nebudeme moct probudit. Jedinou nadějí zůstávají, tak jako kdysi, studenti. Mladí, komunismem nezatížení studenti, kteří nesvobodu už většinou nepamatují. A protože se do ní nenarodili, nemuseli se jí učit.

Přeji si, aby toho už zase měli dost a začali se projevovat. Konečně a hlasitěji, než kdy předtím. Ti, na kterých společnost stála, stojí a bude stát. Přeji si, aby si lidé zase uvědomili, že nejsou jen pasivními diváky. Přestali donekonečna vysedávat doma, sledovat, co se okolo děje a bedlivě naslouchat. Zapojili se a opět něco dokázali. Podíleli se na lepší budoucnosti. Pro nás všechny. A tak jako nikdo nečekal, že se lidé, po celé ty roky utlačovaní, postaví za jednoho jediného, údajně mrtvého studenta, přeji si, aby se tentokrát postavili za nás všechny, za lepší, světlejší zítřek. Pokud možno v jiných, než krvavých odstínech. A proto se připojuji a vyzývám všechny ostatní studenty, aby se zapojili do stávky 22. listopadu!